Rybářské potřeby e-shop
Vzpomínání na letošní vláčku Tisk Email
vzpominani_uvodJe krásný slunečný podzimní den, a já vyrážím na svou oblíbenou říčku, abych provětral přívlačovou bižuterii. V klidu procházím po břehu, jemuž dal podzim nový pestrobarevný háv opadaného listí olší, buků a bříz, a sleduji pomalu proudící křišťálově čistou vodu, jak omývá spleť kořenů na břehu rostoucích stromů a keřů. Sleduji každý podezřelý pohyb ve vodě a pomalu se blížím k menšímu splavu, kde chci dnes poprvé zkusit své rybářské štěstí. Kdo zažil podzimní procházku kolem vody, kdy posvátný klid usínající přírody ruší pouze šustění padajícího listí nebo tiché prasknutí větvičky, která neunesla tíhu našich kroků, ví, co je to rajský klid a pohoda. Člověk hned zapomíná na všední těžkosti uspěchaného a zmateného pracovního dne. To je ta pravá živá voda pro rybářovu duši. Pomalu docházím ke splavu, ale nechci hned začít chytat, protože se bráním porušit ten posvátný klid a mír vody a života kolem ní. Dnes jsem si přišel k vodě vyloženě odpočinout, aniž bych snad musel nahodit. Hlavně, že jsem u „své“ vody.  Co chtít víc? Prut pokládám vedle sebe do trávy a poslouchám uklidňující zvuk splavu. Sleduji, jak si vítr pohrává s padajícím listím, a jak paprsky slunce pronikají prořídlými korunami stromů a jako od zrcadla se odráží od hladiny. Ze snění mě ale vytrhne nějaké šplouchnutí pod jezem. Otáčím tím směrem své zraky a pozoruji vodu. Co to asi bylo? Že by zde zalovila nějaká zubatice? Pro jistotu beru prut do ruky a jsem připraven nahodit. Je tu další šplouchnutí, a já hned vím, oč tu běží. Vždyť je vlastně podzim. Že mě to hned nenapadlo. Jsou to krásní potočáci, kteří putují do svých trdlišť – do malých potůčků, aby zde dali základ nové generaci tečkovaných krasavců našich řek a potoků. Přímo přede mnou se snaží překonat splav, který jim do cesty jako na potvoru postavil člověk. Kde jsou ty doby, kdy jsem jich tu během chvilky byl schopen napočítat několik desítek? To je již dávno pryč. Teď jsem rád, že mohu být svědkem alespoň nějakého takového boje ryby s překážkou. Opět pokládám prut vedle sebe a čekám na další pokus pstruha o překonání splavu. V myšlenkách se vracím do minulosti a vzpomínám na krásné prožité chvíle s těmito králi řek a potoků. Vždyť i v letošním roce mne mnohokrát na výpravách kolem pstruhových revírů tito tečkovaní akrobaté potěšili a to nejen v okamžicích, kdy jsem vyšel ze vzájemného souboje jako vítěz, ale rovněž i tehdy, kdy jsem se musel poklonit zkušenosti, prohnanosti a opatrnosti zkušených rybích profesorů.
Asi nejsilněji se mi do paměti v letošním roce zapsala jedna výprava na mou oblíbenou řeku, jejíž vodní království za života miloval a mnohokrát navštívil i mistr rybářského cechu mezi herci – pan Werich. Kdo ví, o které pstruhové řece hovořím, budiž mu to k dobru, neboť její jméno nechci a nebudu zmiňovat.
Bylo to tuším někdy v květnu letošního roku, kdy jsem se rozhodl, že vyrazím na spodní úsek této řeky, kde se objevovali nejen pstruzi, ale zejména jejich zubaté kolegyně – štiky. Ty jsem chtěl potrápit především. Hned po příjezdu na místo jsem nejprve spěchal pozdravit řeku a podívat se, co je zde nového. Po návratu k autu jsem popadl prut, hodil na sebe vestu a šupem na ryby. Jdu od spodní části revíru proti proudu a s 15 Gr. proutkem pročesávám pobřežní partie a místa kolem ouplavů a vázek. Nejprve zkouším klasiku – rotačky a chvilku věnuji i gumám, ale po nějakém čase přecházím ke svým oblíbeným woblerům. Letos jsem si totiž dal předsevzetí, že jim budu věnovat převážnou část své pozornosti. Po pravdě řečeno mám woblery asi nejraději. Dají se s nimi dělat naprosto neskutečné věci a to zejména způsobem vedení a pro mne mají opticky nejpříjemnější podobu a chod. Do krabiček jsem si doma připravil všemožné tvary, značky a barevné variace ve velikostech od 3,5 cm do 10 cm, které jsem vybral na zdejší vodní osazenstvo. Zejména jsem zvědav na nové barevné variace Illexíků a Dorad, které jsem zařadil do výbavy po loňském pstruhovém úspěchu na Slovensku.
Pomalu prochytávám dlouhou táhlou a hlubokou tůň, ale záběry jaksi ne a ne přijít. Zkouším všechny možné barvy od světlé až po zcela černou, ale nic. U krásné převislé větve vrby protahuji woblera těsně kolem kořenů. Jednou, podruhé, potřetí, … Stále nic, žádný kontakt. Chci obejít vrbu, když si všimnu, že pod nohy mi při posledním vytažení woblera najíždí nádherná zlatě žíhaná krasavice, cca 80 cm velká. Bohužel krok vpřed již nejsem schopen zastavit, a jak poté vidím, štika rozhodně také na nic nečeká a celkem v klidu odjíždí do hlubiny. Jediné, čeho jsem v té chvíli schopen, je k sobě mířená nadávka. No co, snad přijde jiná. Dalších 100 metrů jsem bez kontaktu, což mě ale nerozhodí, neboť na této tůni je to celkem běžné. U protějšího břehu koutkem oka postřehnu jakýsi pohyb pod hladinou. Hned tam letí 5 cm woblerek. Následuje nádherný útok a rána do špičky prutu jako z děla. Není to štika, ale krásný potočák něco kolem 35 – 40 cm. Pomalu jej přitahuji ke břehu. Je to krásná samice. Než však stihnu foťákem zaostřit, zbavuje se bezprotihrotového trojháčku a mizí ve své domovině. Je mi trochu líto pěkné fotky, ale říkám si: „ Konečně ryba. A jaká krásná.“ Protože mě pstruh pěkně naladil, kašlu na štiky a přecházím až do proudnějších úseků tůně a opět zkouším své štěstí. Vytahuji pár menších pstroužků do 30 cm, ale pořád to není ten starousedlík, zkušený profesor, kterého bych si rád povodil. Moc dobře vím, že zde jsou. Na chvilku si sedám na pařez a dávám si svačinku. Druhou rukou prutem jen tak pro srandu králíkům šmidlám woblerem sem a tam kolem kořenů pařezu. Při již několikátém popotažení přichází z ničeho nic rána do prutu. Než se stačím rozkoukat, s vytřeštěnýma očima padám z pařezu na bok ve směru výpadu ryby. V ne zrovna moc důstojné poloze ještě stihnu zahlédnout nádherné tělo pstruha, jak vyskakuje nad vodu, zbavuje se woblera  a opět mizí v kořenech. Pomalu se zvedám a kontroluji foťák, zda přežil letecký den. Naštěstí dopadl lépe než já. Je bez šrámu, což se o mně říci nedá. Zbytek svačiny ani po delším hledání však nenalézám. Čert ví, kam až letěla. „ To byla ryba. Do pytle, ty jseš ale … .“ Potočáka odhaduji na dobrých 55 cm. Škoda, prostě se mi dnes daří. Lítost ale po chvilce střídá smích. Ještě, že tu nikdo jiný není. To by bylo řečí a narážek o zajímavých loveckých pozicích. Přecházím na další slibné místo. Opět krásný pařez těsně nad vodou a neskutečná spleť kořenů pod ní. Říkám si: „Tady bude další mazák.“ Hned při prvním náhozu mi za woblerem v barvě světlého potočáka  vyjíždí nádherná ryba kolem 50 cm, ale jen wobler sleduje. Zkouším to znova a situace se opakuje. „Ty pacholku, tak ty takhle. No, počkej. “ Měním woblery, zkouším gumy, ale situace je stále stejná. Potočák vždy jen mrkne, co mu to jede kolem příbytku a mizí v kořenech. Takto si navzájem hrajeme asi 8 x, než to pstruha omrzí a již na nic nereaguje. Opouštím toto krásné místo a pokračuji dál proti vodě. Ani ne po 30 metrech mám na woblerka v barvě hrouzka razantní záběr a vytahuji krásně stavěného potočáka kolem 35 – 38 cm. Jen pár fotek a už mizí zpátky ve svém živlu. Spokojeně pokračuji v chytání a přicházím do užšího místa, kde se u protější strany proud stočil pod keř vrby, před níž vznikla opravdu velká náplava z větví, řas a trávy. Přes keře na své straně ale nemohu dobře nahodit, a tak 38 mm velkého woblerka nechávám volně splavat těsně před náplavu. Zde jej zastavuji a nechávám zajet směrem ke dnu. Ihned přichází razantní záběr a ryba si to maže po proudu dolů. Jen tak tak stíhám povolovat brzdu navijáku s 16 vlascem. Ryba využívá veškeré síly proudu a nechce z něho vyjet. Vidím, že je to nádherný pstruh tmavý jako bota. Několikrát vyskakuje nad vodu ve snaze zbavit se nepříjemného piercingu v tlamě. Mám strach, protože při skocích je největší pravděpodobnost ztratit rybu, pokud chytám bez protihrotu. Nemám totiž přímý kontakt s rybou. Štěstí je ale na mé straně a ryba se po chvilce vzdává. Až u břehu zjišťuji, že nejde o potočná ale o starého zdomácnělého duháka. Prostě žádná nově nasazená ryba, kterým někteří kolegové s úsměvem říkají „ plovoucí řízek“. Podebírám rybu a pomalu ji vynáším na břeh. Metr ukazuje 42 cm. Je to nádherný mlíčák s jasně patrným hákem, s bronzovým hřbetem a zlatými boky. Až na břehu zjišťuji, že neměl moc velkou šanci zbavit se woblerka. Má jej až v jícnu. Vzhledem k tomu, je to ten den také jediná ryba, která se do svého živlu již nevrátila.
Je již pozdní odpoledne, a tak se vracím zpátky k autu a mířím domů. Byla to nádherná výprava, byť jsem žádného potočáka – profesora nepokořil. Měl jsem je ale na prutě a měl jsem tu čest je vidět. To je to hlavní, protože s nimi se rybář na našich tocích nemá moc šancí setkat.
Dnes, když tak v podzimním dni sedím u vody a přemýšlím o pstruzích – o potočácích, říkám si, jak dlouho asi ještě budeme mít možnost setkávat se s nimi na svých výpravách. Každý pstruhař ví, že jich valem ubývá. Proč se tak děje? Na tuto otázku by měli najít odpověď kompetentnější osoby. Já si však myslím, že každý rybář může pomoci. Co myslíte, nestálo by na zvážení zkusit pstruha potočního pouštět? Kdo si chce rybu vzít, má tuto možnost u duháků nebo sivenů, které se do našich řek a potoků hrnou stále ve větší míře. Zkusme udržet a zachránit potočáka i pro další generace. Tito králové našich řek a potoků za to stojí. A ostatně toto by mělo být hlavním posláním RYBÁŘE. Nemyslíte?

Tomáš Tichý

vzpominani
 

Váš košík

Košík
Váš košík je prázdný
prodejna_upoutavka.jpg

Vyhledávání

Rozšířené vyhledávání
Copyright © 2012 RYBOLOV, s.r.o. | Všechna práva vyhrazena | Created by ORIN CZ